Dvě písmenka před jménem. A pak?

by - 26 března


Do školy a domů, zas a znova. Knížky, citace, hory papírů. Kafe, předražená školní bageta a bolavé oči z monitoru počítače. Bakalářka. Tak nějak vypadá posledních pár dní v mém životě. Pár za mnou, hora přede mnou. Do třicátého června plno v diáři. Jenže. A co pak? Tak jako poutníci kráčející do Santiaga de Compostela mají pár kilometrů před katedrálou pocit, že cílem poutě končí jejich smysl života s přáním, ať můžou jít dál a cesta nikdy neskončí, tak i já, s plnícími se stránkami práce ukončující studium přemýšlím, co bude dál a tápu. 

Poslední ročník gymnázia jsem nevěděla kam jít, co by mně bavilo, šlo, naplňovalo a k něčemu bylo. Přišlo mi to jako to nejdůležitější rozhodnutí života. Co ze mě bude? Kam se ubere moje budoucnost? Souhrou náhod mě kroky zavedly na katedru mediálních studií. Aniž bych o tom kdy snila, básnila. A tak jsem stála na prahu univerzity, školy, která mě po letech začala zase bavit. Něco mi vzala, hodně dala. A nyní, po těch všech popsaných papírech, přečtených studiích, promarněných dní, propařených nocí a prostudovaných večerech se zase na chvilku vracím k pevnému řádu a plnému diáři. Na dva měsíce. Bakalářka, státnice, a magistr?

Trochu mi to vzalo iluze. Že obor rozhodne o všem. Do novin můžu psát jen s vystudovanou žurnalistikou a PR budu dělat jen pokud mám za sebou marketing. Ve výsledku asi budou důležitější ty ostré lokty a klišé věř-běž-dokážeš. Nechci studovat jen proto, že bych měla mít titul, ale proto, že mě to baví, trochu naučí a posune dál. Jen pak se červíček začne ptát, jestli rozhodnutí bylo správné a opravdu to k něčemu bude a je. Někteří zakroutí hlavou, co za obor to zase vymysleli a proč jsem nešla na medicínu nebo práva. Že to zní líp, víc prestižně. Takže... A co pak?


Možná vás bude zajímat

0 reakcí

Děkuji za váš komentář! :)