Erasmus. Zadar, volim te!

by - 04 dubna


Erasmus. Slyšela jsem o něm hodně. Když došlo na tuto otázku u mě, na chvíli jsem váhala. Půl rok v cizí zemi. Sama. Moje angličtina není perfektní, spíše naopak. Celou střední jsem s ní válčila. A ona se mnou. Co když mi nikdo nebude rozumět? Tohle pro mě bylo strašákem a hnacím motorem zároveň. Překonat to. Ten strach. Z jazyka, samoty, neznáma. Kdy znovu budu mít možnost zažít půlrok v cizině? Pojedu!



Přišla na řadu druhá otázka. Kam. A já váhala. Podruhé. Prestižní škola nebo pěkné místo? Poslouchat rady ostatních nebo svoje srdce. Nakonec jsem si vybrala mé milované teplo a moře. Teprve když jsem byla vybraná na univerzitu jsem si uvědomila geniální náhodu. Nebo osud? Pár let zpátky jsem byla s rodinou v Chorvatsku . Stála jsem na pobřeží a koukala na školu s palmami. Přála jsem si tu studovat. Byl to nereálný sen. Tenkrát. Když přišlo kladné rozhodnutí, otevřela jsem google, že se podívám jak moje univerzita vypadá. Aniž bych to věděla v době přihlášek, byla to TA škola na břehu moře. Vy ji můžete vidět na prvním obrázku :)



Našla jsem domek téměř na pláži a každý den jsem se probouzela s výhledem na moře. Plavky nasadila už v březnu a od půlky května se chodila koupat. A hlavně, překonala jsem sama sebe a věčně přítomný strach. Zjistila jsem, že dokážu žít sama půl roku v cizí zemi. Zvládnu si najít ubytování, vyjednat všechny papíry a starosti ohledně školy, a že jich nebylo málo. Dokonce i vyřídit víza na policejní stanici, kde nikdo neovládá jiný jazyk než chorvatštinu. Domluvím se, nějak si poradím. A jsem schopna prezentovat před ostatními v angličtině. A užít si to.



Celý Erasmus mi ulehčili Slováci. Díky nim jsem se necítila úplně cize a mohla vytáhnout i češtinu. Díky nim jsem měla pocit, že jsem stále tak trochu jako doma. A naučila se trochu z jejich vlastenectví. Poprvé jsem si uvědomila jak jsou si Slované podobní. Chováním, tradicemi, přístupem k životu...



Chorvatsko je zemí, kterou navštívil snad každý Čech. Moře, kamenité pláže, velké kopečky zmrzliny. Tak jsem ho znala předtím. Teď už vím, že je to především země, kde nikdo nespěchá a za ničím se nehoní. U malého espressa, který tam pije úplně každý vás nechají sedět klidně tři hodiny a když číšník přinese jinou objednávku prakticky to nikdo neřeší. Že pokud  jižan něco slíbí na druhý den nutně neznamená, že myslí na zítra nebo tento týden. Není třeba se stresovat, ono se to nějak dopadne. Jejich pomalý a klidný způsob mi začal být sympatický. Chorvatsko není jen levnou variantou dovolené u moře, je to země plná historických památek, malých ostrovů a malebných měst, které stojí za to prozkoumat.



Erasmus mi dal hodně. Po všech stránkách. Větší odvahu, odhodlání a menší strach. Přehodnotila jsem tu svoje priority. Pochytila trochu jižanského klidu a naučila se na chvíli zastavit. Pochopila jsem, že není potřeba mít kolem sebe spoustu lidí, stačí pár, kteří přestože nejsou vedle vás jsou vnitřně pořád s vámi. Překonala jsem velké stýkání, seznamování s cizím i cizíma a naučila se nebát mluvit. Dalo by se pokračovat. Ale to si musí asi každý prožít sám. Tak pokud máte možnost, seberte odvahu, jděte do toho. Stojí to za to! :)



Možná vás bude zajímat

0 reakcí

Děkuji za váš komentář! :)