Titul se mnou a co přede mnou?

by - 15 června


Dlouhá odmlka na blogu, od veškerého sociálna a vlastně celkového života je u konce. Snad. Po dlouhých hodinách učení, psaní a snahy zapamatovat si co nejvíce náhodných slovíček dostalo moje jméno vylepšenou podobu a já si můžu oddechnout. Na chvíli. Přes všechny prupovídky, že je bakalář jen mezistanice a je tedy trapné to vůbec někde zmiňovat jsem na sebe pyšná. Na sebe, svého kluka, který nejenže taky úspěšně odstátnicoval a získal už druhý titul, ale celou dobu stál u mě, utíral slzy a dodával odvahu. Na svoji rodinu a kamarády, kteří tu protivnou holku co stále na nic nemá čas, tolerovali. Na moji mamku, která trpělivě poslouchala stížnosti, vylévání srdce, zvedala telefony i několikrát denně a po nocích opravovala pravopis...

Opravdu titul po šestnáct letech studia nic neznamená a dokud nebude jeden magistr nebo inženýr měl by se držet v koutě? Zvládnuté zkoušky, probděné noci, úleva i stres. Není úspěch i snaha sama o sobě? Občas mám pocit, že společnost zapomíná ocenit maličkosti. Větší i drobné úspěchy se stávají samozřejmostí. Zvládl si to? Dobrý, utíkej dál! Snaž se víc a dokud nezvládneš všechno, nemáš nic. Přitom by kolikrát stačilo se na chvíli zastavit. Rozhlédnout kolem sebe, zhluboka nadechnout a prostě být. Po náročných měsících si tedy dávám nový úkol. Nestresovat se vším a ničím. Víc žít.

O pár vědomostí chytřejší, zkušeností moudřejší a dní starší se učím na přijímačky navazujícího studia. Jsem napnutá, zda to vyjde. Možná jsem už naposledy držela v ruce propisku a podepisovala se číslem, které mi před pár lety přidělila univerzita. Dostanu se na vysněný obor i tentokrát nebo je na čase vrhnout se do dospěláckého života? Uvidím. Zatím se budu radovat z toho co je. Vždyť to není málo...

Možná vás bude zajímat

0 reakcí

Děkuji za váš komentář! :)