Když přijde čas jet domů...

by - 15 srpna


Stojíme pod střechou nákupního centra, oči upřené na šedou oblohu. Na špičky bot dopadávají kapky nizozemského deště a my odpočítáváme, abychom za ruku vyběhli pod další stříšku a pak další a další až k nádraží a letišti. Za posledních pár dní jsme nachodili víc než sto kilometrů a mé rozpoložení je někde mezi únavou, smutkem a vděčností. Právě končí začátek plnění našeho velkého snu, procestovat spolu svět...


Když usedáme do letadla, hlavou se mi honí zážitky z dovolené. A že jich bylo požehnaně. Chvíli společně přemýšlíme, kde se nám líbilo nejvíc a nemůžeme se rozhodnout. Každé místo mělo něco do sebe. Pak už jen mlčky sedíme a koukáme z okna na mraky i kolem letící letadla. O pár hodin později přistáváme v Česku. Je čas na krátkou procházku noční Prahou a pak zpátky domů.

Probouzím se pár kilometrů před Brnem, koukám na osvětlený Petrov. Tak jako při každém delším výletě jsem zapomněla na kouzlo mého nejoblíbenějšího města. Znovu si uvědomuji, že jedna z nejhezčích věcí na cestovaní je mít se kam vracet. O to víc jsem šťastná, že tohle uvědomění mám s kým sdílet. A když otočíme klíčem v zámku, přestože se těšíme na další poznávání nových míst, jsme vlastně rádi, že jsme na chvíli zpátky. Doma.

Možná vás bude zajímat

0 reakcí

Děkuji za váš komentář! :)