Znovu v krabicích

by - 07 srpna


Beru do ruky jeden kus za druhým, vše balím do starých novin s podpisy mého kluka a ukládám do krabic. Oživují vzpomínky. Na začátky vysokoškolského života i našeho prvního bydlení. Každá ta věc na kupičce má svůj příběh. Pohledy z cest od mých rodičů, ukradené skleničky jako první výbava do společné domácnosti, popsané sešity z přednášek a oblečení nakoupené ve slevách jako odměna i cena útěchy...

Na mobilu hrají písničky z Mamma Mia 2 a moje emoce stojí tak trochu na křižovatce nostalgie, lítosti a absolutního štěstí. Protože spousty nahromaděných suvenýrů připomínající minulost. Protože se chystáme opustit naše doma. To první společné. Protože už za chvíli budeme bydlet v pidi bytečku jen my dva. Procházím místnostmi a myslím na chvíli, kdy jsme poprvé v ruce drželi první společné klíče a usínali v objetí na malé matraci, kde kromě ní nebylo vůbec nic.  Bude se mi stýskat?

O pár hodin později plníme dodávku. Jaké asi bude to nové bydlení? Pokoj zeje prázdnotou. Přichází můj kluk mě obejmout. Na to, že jsem citlivá až přespříliš si už dávno zvykl. Chytá mě kolem pasu a dává pusu do vlasů. A v ten moment mi je jasné, že ať půjdeme spolu kamkoliv, bude nám tam krásně. Věta "Domov není místo, ale pocit." nabývá nových rozměrů.

A pak tam jsme. V malém bytečku, s vysněným balkónem, který je prozatím plný krabic. Na poličky věšíme světýlka, pohovku zahazujeme polštáři a do koupelny ukládáme kartáčky. Čeká nás první noc v novém bytě. Sny se proměnily v realitu, vše je daleko hezčí a krásnější, než jsem si dokázala představit. Nostalgie se zřejmě vytratila někde po cestě. A tak tu jsme. Jen my dva. A poletující pocit štěstí...


Možná vás bude zajímat

0 reakcí

Děkuji za váš komentář! :)