Období svetrů, horkého čaje a tlustých ponožek

by - 01 října




Je to tu. Znovu. Léto nenávratně pryč. Začíná doba, kdy mi bude až do prvních teplých jarních dní zima. Z vysoké skříně vytahuji čepici a tlustý kabát. Přestože jsem ze severu a pohled na zasněžené hory miluji, na venkovní teplotu si ne a ne zvyknout. Období, kdy mě více zajímal vzhled než teplo, je již pouhou vzpomínkou na pubertální léta. A tak mi nevadí, že v naražené čepici hluboko do čela vypadám jak žalud a punčochy pod kalhoty přidávají pár kil navíc. Naštěstí.

Dobře, na popisované počasí je ještě čas a sluneční paprsky mě občas přinutí sundat bundu a ožívat si „posledních hezkých“ dní. Chladnější týdny mi ale pravidelně připomínají začínající povinnosti. A i když jsem si celé léto myslela, že je toho víc než dost, září mi hrdě předhazuje, že toho bude víc. Daleko víc.

Do nového sešitu zapisuji podmínky zkoušek i zápočtů a jako každý rok si slibuji, že tentokrát mi psaní do diáře vydrží déle než týden. Tak schválně. Povinné četby postupně přibývá a mně začíná být jasné, že to bude jako pokaždé. Nechám vše na poslední chvíli. Jak je pro mě typické.

Chladná rána i celodenní spěch mi ukazují to hezké. Celá promrzlá se zase o něco raději vracím do našeho teplého domova plného svíček a světýlek. S horkým čajem, který je hodně sladký a hodně kyselý, vzpomínám na dětské časy, kdy nás maminka hnala pod teplou sprchu abychom nenastydli a tatínek připravoval ten nejlepší čaj na světě.

Místo nočního vysedávání na balkóně nás teď čekají večery zachumlané v dece s pěkným filmem nebo povídáním. Proč jsem si vlastně myslela, že podzim nemám ráda?

Možná vás bude zajímat

1 reakcí

Děkuji za váš komentář! :)